Město Trutnov

Trutnov - Které okamžiky legendárního boje z 27. června 1866 rozhodly nejen o rakouském vítězství, ale také o tisícovkách padlých vojáků na obou stranách? Jak a kde probíhaly krvavé boje? Připomínáme historická fakta.

Prusko-rakouská válka byla vyhlášena 21. června 1866. Už o čtyři dny později první Prusové překročili hranice u Žacléře a Bernartic a směřovali k Trutnovu. Město chtěla obsadit i rakouská vojska přicházející od jihu. V kritický den - 27. června - měla ale k Trutnovu mnohem dál. Ve snaze zabránit průlomu protivníka do vnitrozemí, vyslala aspoň předsunutou pěší brigádu (7 tisíc mužů a 8 děl). Proti ní se k Trutnovu blížil pruský 1. armádní sbor o síle 30 tisíc mužů a 96 děl.

V tu dobu bylo jasné, že bitva u Trutnova je nevyhnutelná. Rakouský útvar dorazil k Trutnovu první a hned obsadil tři kopce (Šibeník, Janský vrch a Chmelnici). Prusové netušili, že je protivník, byť ve výrazně menším počtu, nakonec předstihl a v klidu časně ráno vstoupili do města. Prakticky ihned byli napadeni palbou z rakouských zbraní. Rozhodli se tedy vzít útokem tři klíčové kopce, ale rakouské předovky je palbou srazily zpět.

Pruská přesila se pak přece jen projevila. Například vrch Šibeník a další výšiny nepřítel obsadil ještě před příchodem rakouských posil. S nimi přišel i nakonec legendární generál Ludvík Gablenz. Nařídil stažení vojsk z Bojiště k Novému Rokytníku. Během dopoledne došlo ke krvavé a nepřehledné srážce jezdeckých oddílů. Nikdo ale nezískal výraznější převahu. Tuhé boje také probíhaly o Janský vrch a kapli.

Když se Rakušané na Gablenzův povel z výšin a Bojiště stáhli, boje na chvíli ustaly. Prusové si mysleli, že mají vítězství v kapse. Drželi v tu dobu tři důležité vrcholy a měli početní převahu. Netušili však, že se rychle blíží rakouské posily.

Ty se na čekající Prusy vrhly bez řádné dělostřelecké přípravy. Bodákový útok je bez řádného krytí snadným terčem, celé řady vojáků tak byly doslova smeteny palbou pruských zbraní. Část rakouských vojsk se ale prosadila a donutila nepřítele k ústupu. Rakušané bleskově připravili druhý útok a Prusové se museli u Starého Rokytníka dát na ústup.

Pak přišly rozhodující manévry rakouského dělostřelectva. Před čtvrtou hodinou odpoledne měl generál Gablenz k dispozici asi čtyřicet děl. Odvážným tahem asi dvacítku poslal do předních linií ostřelovat klíčové pozice Prusů, druhá dvacítka pálila na tři trutnovské vrcholy. Riskantní tah vyšel. Prusové neměli proti kanonádě šanci a dali se na ústup. To byla příležitost pro pěchotu. Bodákový útok v sevřených formacích se ale Rakouské armádě nepovedl - během půl hodiny přišla o více než 1500 mužů. Prusové dál drželi město a tři klíčové kopce.

Bitvu nakonec rozhodl nástup Knebelovy brigády, rakouské zálohy. Její velitel se s vojáky bez rozkazu od vrchního velení vydal k trutnovským výšinám. Došlo k nejhoršímu krvavému boji celé bitvy. O půl sedmé večer už patřily Chmelnice, Janský vrch i Šibeník rakouskému vojsku. Prusové ve zmatku ustoupili.

Z kopců nad Bojištěm pak dělostřelectvo generála Gablenze pálilo na Prušáky, kteří v tu době byli na protějším kopci na Výsluní. Povedlo se je zahnat až do Poříčí. Mezitím Rakušáci obsadili střed Trutnova a Zahradní město.

Bitva byla u konce. Ztráty na obou stranách byly obrovské. Pro Rakušany to bylo krvavě vykoupené vítězství - 4800 padlých, zraněných či zajatých jsou toho smutným důkazem. Na pruské straně byly ztráty třikrát menší - 1350 padlých zraněných či zajatých. Celkem padlo, bylo zraněno nebo zajato přes 6 tisíc vojáků.

Druhý den na to, 28. června 1866, rakouské velení hrubě podcenilo protivníka a místo, aby vítěznou bitvu u Trutnova využilo, prohrálo boje o pohraniční průsmyky. Prusové pronikli do Čech, vše vyvrcholilo rozhodující bitvou 3. července 1866 u Hradce Králové.

Otázky a odpovědi:
1. Byla to bitva jako každá jiná?
Pomineme-li fakt, že to byla v celé válce jediná výhra Rakušanů, tak ano. Utkalo se zde téměř 60 tisíc pěšáků, přes 4 tisíce jezdců a 25 dělostřeleckých baterií.
2. Jaká byla vojenská taktika?
Rakušané používali klasický způsob vedení boje - tedy bez palebné přípravy, útok v sevřených masách na bodák, s cílem dojít co nejblíž k nepříteli. Protivník tvořil takticky vhodnější střelecké řetězce. Jeho vojáci se v palbě překrývali, mohli ležet nebo se schovat za stromy. Proti tomu šla rakouská vojska v sevřeném šiku a byla tedy snadným terčem.
3. Co boj u Trutnova rozhodlo?
Jednou z příčin rakouského vítězství bylo hromadné použití dělostřelectva. Generál Gablenz měl zkušenosti z války proti Dánsku a věděl, co děla dokáží. Také vhodně manévroval, a jeho děla byla technicky kvalitnější - měla lepší dostřel, přesnější trefu a ničivější granáty. Proti takové kanonádě neměla pruská pěchota šanci.

Předovka nebo zadovka?
Nejčastěji zmiňovaným rozdílem mezi oběma armádami ve válce roku 1866 jsou pušky, především rychlost jejich nabíjení. Zatímco zasunutí náboje do pruských „zadovek“ probíhalo rychle, Rakušáci museli své předovky zdlouhavě naládovat. Na druhou stran ale byla rakouská puška v té době jednou z nejkvalitnějších. Ve srovnání s pruskou měla lepší dostřel, počáteční rychlost (370 metrů x 300 metrů) a větší průbojnost.

Důsledky bitvy
Po rakouském vítězství přišla pruská odplata. Údajná zrada civilního obyvatelstva, kterou byla vysvětlována porážka u Trutnova, byla trestána drancováním a příkořím. Starosta Roth a další radní byli označeni za zrádce a odvlečeni do vězení v pevnosti Hlohov. Propuštěni byli po 80 dnech. Od té doby si trutnovští občané výročí připomínají natíráním kamenné desky na náměstí: v červnu (den vpádu Prusů) černou barvou, v září v den návratu zajatců bílou barvou.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz