Krakonoš je úžasný fenomén, tvrdí etnolog Libor Dušek

V médiích jsi prezentován jako krkonošský etnolog. Co si pod tím můžeme představit?Co jsou Krkonoše, všichni víme. Navíc jsem člověk zde rodilý a žiji tady ve Vrchlabí 35 let. Etnologie je, stručně řečeno pro laika, historie lidové kultury. Studoval jsem sociální antropologii na  univerzitě v Pardubicích, na které pak navazovalo doktorské studium na Ústavu etnologie v Praze. Svým studentům a studentkám jsem pak říkal, že antropologie a etnologie jsou v podstatě taková dvě synonyma, v zásadě je to věda o lidské rozmanitosti. Je to o tom, že každý člověk je jiný, ale v jádru jsme fakticky stejní. Co tě k zájmu o tento obor přivedlo?Od malička jsem byl takový zvídavý dítě. Rád jsem se bavil s dospělými lidmi, měl jsem vždy spíš starší kamarády a zajímalo mne, jak lidé všude možně žijí. A to nejen v rámci celých Čech, ale i jinde po světě. K tomu člověk potřebuje jezdit i různě po světě, aby viděl, jak se žije jinde, a vnímal tu rozmanitost. Jak bys charakterizoval, tedy pokud to jde, horaly z Krkonoš? Liší se něčím od obyvatel ostatních částí České republiky?Obecně nemám rád takové ty škatulky jako národní charakter a podobně, protože je to hodně zavádějící. Nechci paušalizovat, protože každý člověk je originál. Nicméně jakási obecná charakteristika možná je, která je spjata s přírodním prostředím, jenž pak formuje materiální i duchovní život. Na základě osobních zkušeností napříč kontinenty jsem došel k závěru, že lidé, kteří mají dlouhodobě přímou zkušenost s horami, jsou houževnatější a nic je tolik nerozhází, když to takto řeknu populárně. Přece jen lidé v nížině v paneláku jsou zvyklí, že si například otočí kohoutkem a nastaví si teplotu v pokoji na 23 stupňů, ostrovan v tropech utrhne banán a tancuje (smích). Ale ten horal v Krkonoších nebo na Pamíru pro to či ono musí něco udělat a je potom podstatně praktičtější. Ono to samozřejmě souvisí i s jeho uvažováním, protože cesta k dosažení cíle je vždy taková klikatější než v té zmiňované nížině. Horáci a ti, kteří opravdu žijí nahoře v těch boudách, mají o poznání variabilnější myšlení a jak jsem již říkal, nic je nerozhází. Dokážou si se vším rychleji a efektivněji poradit. Pro tuto svoji charakteristiku horalů máš nepochybně dostatek materiálu a indicií, které jsi vtěsnal i do svých úspěšných knih „Krkonošští rodáci vzpomínají“. Kolik dílů těchto publikací již vyšlo?K poslednímu lednu jsem do tisku odeslal třetí knihu, která by měla být na pultech všech kvalitních knihkupců nejpozději na přelomu dubna a května. Jedním z důvodů tohoto načasování je fakt, že se na tuto dobu chystá i knižní veletrh. Jaké jsou vlastně počátky takto zaměřené knihy?Se svým nástupem na post etnologa do muzea Správy KRNAP v dubnu 2010 jsem započal etnologickým terénním výzkumem. Ten z největší části spočívá v tom, že vyhledávám pamětníky pokud možno z těch nejvýše položených částí Krkonoš a pokud možno co nejstarší, kteří toho nejvíce pamatují. S nimi pak dělám komplexní rozhovory týkající se jejich celkového živobytí. Tyto rozhovory pravidelně od léta 2010 pravidelně publikuji v časopise Krkonoše–Jizerské hory, který vydává Správa KRNAP. Kolik takových rozhovorů už jsi publikoval?Tipuji, že je to okolo stovky rozhovorů. Koncem roku 2015 mě oslovil Jiří Černý z vydavatelství Víkend, jestli bych chtěl tyto paměti krkonošských rodáků uveřejnit v trošičku pozměněné formě ve vázané knize. Přál si, aby to nebyly klasické rozhovory, ale abych to uspořádal do tematických bloků, které přinášely paměti a reflexe života. Takže já pak doma původní rozhovory mírně upravím a pokusím se tam přidat více komentářů a vysvětlivek. Přidám tam i více fotografií, které se původně do časopisu nevešly. Říkal jsi, že už ti vyšla asi stovka rozhovorů. Kolik tu podle tvého odhadu ještě žije lidí, kteří splňují tvá kritéria a mohli by být předmětem tvého dalšího badatelského zájmu?On to je v podstatě nekonečný příběh. Z logiky věci to beru od těch nejstarších lidí. Stále ještě žijí lidé s věkem okolo devadesáti let, takže se dostaneme na dětské vzpomínky z období první republiky a tak dále. Když jsem začínal dělat tyto rozhovory, tak jsem si původně myslel, že budu mít maximálně dva nebo tři roky na to, abych tyto vzpomínky zachytil. A kupodivu – a musím zaklepat na stůl – ti lidé tu stále ještě jsou. Je jejich dlouhověkost dána houževnatostí, o které jsi před chvilkou hovořil?Určitě. Jednoznačně. Řekl bych, že ročníky narozené ve 20. a 30. letech minulého století žily v trošku jiném prostředí. Bylo zdravější ovzduší a lidé jedli zdravější potraviny. Zkrátka vyrostli na zdravých základech, lze-li to takto říci. Mají tuhý kořínek. Ale zpátky k tvé původní otázce. Sám jsem nevěřil, kolik těch lidí ještě je. Vyzpovídal jsem okolo 160 lidí. Získaný materiál mně vedle psaní do rozhovorů do časopisu či knih poslouží i jako podklad pro výstavy, které dělám, nebo do odbornějších článků. Zužitkuji takřka vše. Zpětně to musím samozřejmě porovnávat s dobovou literaturou a archivními prameny, protože u lidí často funguje vzpomínkový optimismus a minulost si přetvoří k obrazu svému. K tomu pak dávám své komentáře, které vše zasazují do dobového kontextu. Jak se k těm lidem dostáváš? Tedy jak se například dozvíš, že tamten pán či tamta paní bydlí právě tam?Ze začátku jsem se ptal lidí, kteří už něco podobného dělali. Například ve východních Krkonoších jím například byl můj kamarád Pavel Klimeš, který se tomu věnoval od začátku 80. let, i když bez jakékoliv metodologie. Ve svém amatérském bádání se ale dostal k lidem, kteří pamatovali císaře pána. U nás v Krkonošském muzeu se tomu věnovala i moje předchůdkyně Jana Sojková, která v 70. a 80. letech chodila do terénu ve Vysokém nad Jizerou. Ale jak říkám, stačí se zeptat kolegů z muzeí nebo známých na to, kdo je dobrý, kdo umí dobře vyprávět a kdo to pamatuje. Moje největší výhoda je, že jsem zdejší rodák, spoustu lidí znám, a nebo to jsou prarodiče mých kamarádů a vrstevníků. Pak už to žije takovým vlastním životem. Například už zhruba rok poté, co začaly moje rozhovory v časopise vycházet, tak mně začali i jednotliví lidé telefonovat a posílat tipy na další pamětníky. Jak to potom funguje v praxi na místě? Třeba kolik času zabere, než se před tebou ti lidé otevřou a řeknou ti to, kvůli čemu jsi za nimi přišel?Mám výhodu, že mě zajímá všechno. Samozřejmě celý přístup má nějakou etiku. Člověk musí působit přirozeně a nenuceně, to je základ. Probíhá to tak, že tomu člověku zavolám nebo se u něj přímo zastavím s tím, že jsem na něj dostal kontakt, a řeknu mu, proč jsem za ním přišel. Většinou jsou ti lidé otevření už po úvodním telefonátu nebo setkání. Když tam potom přijdu se už přímo ptát, slušně se představím, a jelikož jsem slušný chlapec, popřeji dobrého dne. Pochválím paní její zahrádku, probereme standardní témata o počasí či rodině, vedeme zkrátka nenucený hovor. Dostanu kávu a nějaký moučníček a je příjemná atmosféra. Myslím si, že mám trošku nějaký dar komunikovat s lidmi a ti lidé velmi brzy poznají, že nejsem nějaký šmejd, ale někdo, koho ta historie opravdu zajímá. Oni to cítí a pak se mně otevřou. Hodně důležité u těch hovorů je opravdu na 150 či 200 procent ty lidi poslouchat a pokud možno jim neskákat do řeči. Samozřejmě se vyplatí trpělivost, protože každý člověk bere to svoje vypravování z jiného konce a přidá tam i tu omáčku okolo. Rozhovor má samozřejmě svoji metodologii, systém doplňujících otázek a podobně. Ten systém vypadá jak?Například se během něj zeptám na nějakou věc dvakrát jinými slovy, abych si ověřil, jestli mně dotyčný člověk lidově řečeno nekecá. V drtivé většině případů se tak neděje. A to, co pak publikuji, je stoprocentně správné, věrohodné a ze sociologického hlediska validní informace, ačkoliv je to vždy více či méně zatíženo emocemi pamětníka, což má také svoji vypovídající hodnotu. Případně doplním odkaz na jiný úhel pohledu dané výpovědi. Jakožto profesionální etnolog si nemohu dovolit publikovat něco, co není pravda. K historii, mytologii a lidové slovesnosti Krkonoš neodmyslitelně patří Krakonoš. Jak bys definoval jeho úlohu ve zdejším povědomí?Krakonoš je úžasný fenomén, který se postupem času stále více rozpíná do širších sfér a lidských činností, ať už materiálního, tak i duchovního charakteru. Když vezmeme toho původního německého Rýbrcoula nebo českého Krakonoše jako skřeta z dolů či dobrého ducha hor, šlo o klasický mýtus či mytologickou postavu, kterou mají všechna různá etnika po celém světě a jež má jakousi patriotickou funkci ochránce. Nicméně během času se tento mýtus už rozplizává. V 19. století se z něj stal suvenýr. Dnes se po Krakonošovi jmenuje celá řada hotelů, je to značka piva, je i na oplatkách a vidíte i krkonošské uzeniny, kde má na logu Krakonoš věnec buřtů kolem krku. Z Krakonoše se tak vlastně do určité míry stala marketingová značka. Je to špatně?Neřekl bych. Prostě se to děje a nedával bych tomu plus ani minus. V minulosti Krakonoš formoval povědomí i mytologii hor, dnes se to všechno přesouvá do sféry obchodu. Je to přirozené znamení doby a já bych se toho příliš nebál. Krakonoš vždycky byl a stále je jakési zrcadlo lidí, kteří v Krkonoších žijí. A když předtím symbolizoval tu jejich houževnatost a tvrdý život, nyní je to pro změnu ukázka toho, že lidé zde žijící mají nějaké ekonomické zájmy. Vedle své etnologické a publikační činnosti se věnuješ i cestování a zdolávání horských vrcholů. Loni si se svými kolegy na lyžích například sjel severní svah štítu Karla Marxe v pohoří Pamír. Kde se v tobě vzala vášeň pro takový adrenalinový sport?Ještě v dobách mých studií antropologie v Pardubicích se mně v roce 2005 naskytla možnost jet na studijní pobyt do Kyrgyzstánu. Tam jsou vysoké hory a také jsem tam prováděl etnologický průzkum, což bylo úžasný. Odtamtud jsem přešel k Tádžikům na Pamír a tam jsem se pak vracel opakovaně. Čím dál víc mě lákalo si tam i něco vylézt. V roce 2016 jsem dal do kupy krkonošskou expedici na Nošak, což je nejvyšší hora Afghánistánu v Hindúkuši s nadmořskou výškou 7 492 metrů, kterou Zdeněk Hák sjel na lyžích. Zkrátka když už jsem dokončil svoje výzkumy a prožil jsem tam dohromady rok života, tak jsem měl ambice se na ta místa podívat i shora. Jakými jazyky tam s místními lidmi mluvíš?V Tádžikistánu rusky, v Afghánistánu anglicky, i když zde je to trochu problematické, v Pákistánu anglicky a umím základ pamírských jazyků, jako je váchánština a šugnánština. Ale tam je to jen základ, kdy umím nějakých 500 slov. Ale zpět k loňskému sjezdu ze štítu Karla Marxe.Tam jsem to byl se svým parťákem Zdendou Jiroušem omrknout už v roce 2017 a zjistili jsme, že ta severní i jižní strana Marxe jde sjet. Ta jižní strana je lehčí, tak jsme to vzali ze severu. Nikdo to před námi nesjel. Dnes už je velice těžké najít nějaké takové místo. Takže my jsme tomu takto dali nějakou přidanou hodnotu. Což je důležité kvůli sponzorům, ale hlavně pro to, aby se na nás děvčata více usmívala (smích). Povedlo se to a udělali jsme světový prvosjezd. Dostali jsme za to i čestné uznání od Horolezeckého svazu. A další plány?Letos v září bych chtěl do jižní Ameriky na Huascarán a dávám do kupy partu pro tuto příležitost. Na pět let si chci dát od Pamíru odpočinek a rád bych vyzkoušel jiné pohoří na jiném kontinentu. Jak prožíváš letošní zimu?Jsem velice nadšen. Velmi mně konvenuje, jak krásně sněží a mrzne, a na horách je nejlepší podmínka za posledních deset let. Věnuji se skialpinismu a ani už nemám čas na běžky a sjezdovky. Důležité je říci, že je potřeba při těchto cestách respektovat pravidla KRNAP, která nejsou samoúčelná. Byl jsi znám jako dlouholetý textař a baskytarista skupiny Cémuršámur. S touto skupinou už nehraješ. Co a ty a hudba?Od roku 2015 či 2016 jsem se začal vážněji věnovat horolezení a tato aktivita postupně zvítězila nad aktivitou hudební. Řekl jsem si, že už jsem skrze tuto kapelu, kterou jsem v roce 1999 zakládal s Petrem Cejnarem a nebožtíkem Alanem Vejrem, k místnímu undergroundu přispěl měrou dostatečnou, takže už tuto aktivitu vyeliminuji. Jak říkala moje babička, nejde sedět na dvou židlích.  Takže rok a půl už v kapele aktivně nepůsobím jako muzikant, ale stále tam působím jako textař. Nyní Cémuršámur připravuje na podzim k dvacátému výročí nové album, kde většina textů bude pocházet z mého pera. A myslím, že si na koncertu ke dvaceti letům existence určitě v pár skladbách zahraji. Chtěl bys něco vzkázat čtenářům?Přátelé, mějte na paměti, že Krakonoš nad vámi bdí a ví o každém vašem kroku. Tak se chovejte slušně a vstřícně k sobě i našim kopcům, protože by byla škoda, kdybychom si ten zbytek přírody, který tady máme, neudrželi. Ale do přírody choďte, protože pohyb na čerstvém vzduchu svědčí tělu i duchu. Jiří Štefek redakce@trutnovinky.cz foto: Kamila Antošová

Trutnovinky na našem serveru

Zdroj: Trutnovinky, Zobrazit celý článek

Nahoru

Kalendář akcí

« 2019 »
« červenec »
  Po Út St Čt So Ne
27 1 NABÍDKA... (Akce třetích stran)
1. 07. 2019, 00:00 - 31. 07. 2019, 00:00
Benefiční... (Akce třetích stran)
1. 07. 2019, 18:00 - 7. 07. 2019, 18:00
Svatojánská... (Akce třetích stran)
1. 07. 2019, 18:00 - 1. 07. 2019, 23:59
2 3 OBSCENE EXTREME (Akce třetích stran)
3. 07. 2019, 00:00 - 7. 07. 2019, 00:00
DÍLNIČKY PRO DĚTI (Akce třetích stran)
3. 07. 2019, 00:00 - 31. 08. 2019, 00:00
TRUTNOVSKÉ... (Akce třetích stran)
3. 07. 2019, 00:00 - 30. 08. 2019, 00:00
4 5 6 7
28 8 08. 07. 2019 (Akce)
8. 07. 2019, 07:44 - 8. 07. 2019, 23:59
9 09. 07. 2019 (Akce)
9. 07. 2019, 07:45 - 9. 07. 2019, 23:59
10 10. 07. 2019 (Akce)
10. 07. 2019, 09:21 - 10. 07. 2019, 23:59
11 12 13 ČESKO ZPÍVÁ JINAK... (Akce třetích stran)
13. 07. 2019, 00:00 - 13. 07. 2019, 00:00
14 TRUTNOVSKÝ... (Akce třetích stran)
14. 07. 2019, 00:00 - 28. 07. 2019, 00:00
29 15 16 17 18 19 20 DEN KRKONOŠSKÝCH... (Akce třetích stran)
20. 07. 2019, 00:00 - 20. 07. 2019, 23:59
21
30 22 23 24 IRENA FRIESS... (Akce třetích stran)
24. 07. 2019, 00:00 - 27. 08. 2019, 00:00
25 26 27 28
31 29 30 31        

banner-v1.giffacebook.jpginstagram.jpg

Počasí Trutnov
 

banner-app-f.jpg